Příští díl vyjde (Alea Gatch): Ta moc slibné podmínky nemá :D. Ale někdy určitě dopíšu i třetí kapitolu.
Příští díl vyjde (Eset, Anubova dcera): Hmmm... Asi o tomto víkendu.

Asphyxia

18. listopadu 2014 v 20:54 | Alea Gatch
Jméno: Asphyxia [Esfyxija]
Přezdívky: Střelenka, Skye [Skáj], Větroplachtník
Věk: Přibližně osm let. Kdo by to taky počítal, že?
Magie: Vzduch/vítr, odborně řečeno takzvaná "aerokineze".
Povaha: Asphyxia je prostě snad ta nejšílenější dračice na světě. Je sice milá a přátelská a s každým se hned spřátelí, ovšem velice ráda si z ostatních utahuje. Ale na druhou stranu je zábavná a když jste její přítel, mor rád s ní trávíte čas. Je prostě jako vítr - vtipné, že? Nesnáší, když jí nutíte aby na jednom místě postála déle jak pět vteřin.
Slova, která jí vystihují: Praštěná, šílená, vyšinutá a především zábavná.
Historie: Dodá se později, vážně. Kdokoli by se na něco z ní chtěl zeptat, neváhejte.
Sto bodů dovedností:
Síla: 25% - není to rozhodně nejslabší dračice pod sluncem, je průměrně nadaná pro sílu.
Inteligence: 20% - není hloupá, to ne, ale občas/většinou/vždy se bezhlavě vrhá do každé blbosti.
Rychlost: 40% -wow, trefa! Asphyxia je prostě jedním z nejrychlejších zástupců svého druhu, díky své magii dokáže létat dvakrát až třikrát rychleji než zvuk.
Výdrž: 15% - zdatná bojovnice, ale výdrž zrovna u ní lehce kolísá, avšak nijak tragicky.
Obrázek Asphyxii:
http://flightrising.com/rendern/350/46171/4617060_350.png
(patří do té malé skupiny draků, která netvoří ani jedno procento aneb její zbarvení naprosto neodpovídá její magii)

Matka: Alopex [Eloupex] ↓↓
http://flightrising.com/rendern/350/34181/3418013_350.png
Otec: Eredeth [Eredet] ↓↓
http://flightrising.com/rendern/350/53794/5379384_350.png?mtime=U_BiSQABmiM
 

zz

25. října 2014 v 16:14 | Alea Gatch

Eliza

16. října 2013 v 19:25 | Alea Gatch
 


Horse 001

16. října 2013 v 19:25 | Alea Gatch

Naomi The White Tiger

16. října 2013 v 19:24 | Alea Gatch


Eset, Anubova dcera - díl první

29. září 2013 v 10:19 | Alea Gatch

Eset, Anubova dcera

Ležela jsem na pohovce a dívala se na sedmou sérii Doctora Who. Já vím, slíbila jsem si že si sedmou sérii Doctora budu šetřit, ale co. Poslední dobou jsem skoro nespala, a Doctor bylo to jediné co mě udržovalo tak nějak vzhůru. Jmenuji se Esther, je mi sedmnáct let. Poslední dobou se mi zdají… zlé sny se nedá říct. Je to složité na vysvětlování. Všechny se z nějakého důvodu odehrávaly v Egyptě. Bohužel, žádný jsem nenechala aby se nějak rozvinul. Ne, takový sen bych si nenechala zdát ani náhodou. Vzbudit se, když chci, to mi fakt jde. Zvedla jsem ruku a dala jsem si automaticky brambůrek do pusy. Když už jsem měla ruku tak blýsklo u hlavy, podívala jsem se na své stříbrné hodinky (které, jen tak mimochodem byli staré půl roku a už mlely z posledního - což o mě mimochodem vypovídá). Ručičky už se blížily ke třetí ráno. Vykulila jsem oči. No fajn, pár Doctorů už mám za sebou, ale tolik? Ach jo, já si nechci jít lehnout. Už týden se mi zdá to samé. Egypt. Černota. Ne, to se mi nelíbí. Štěstí že je zítra sobota. Zakňourala jsem a hmátla po ovladači, který byl na malém stole před pohovkou (vedle dvou balíčků snědených chipsů a asi tak deseti obalů od tyčinek Mars). Podívala jsem se naposledy do tváře Doctorovy a potom, velice pomalu a neochotně, jsem zmáčkla to nehezké červené tlačítko. Televize cvakla a obraz zmizel. Povzdychla jsem si, strhla ze sebe červenou deku a posadila se, s nedojedeným balíčkem chipsů na klíně (asi mi nebudete věřit, ale jsem hubená). Chvíli jsem jen tak seděla a dívala se do blba po prostorném pokoji. Náš obývací pokoj byl plný dekorací, včetně hromady obrazů a malých obrázků. Uprostřed něj byl koberec, a má milovaná pohovka. Zamrkala jsem a uvědomila si, co jsem chtěla udělat. Vstala jsem a ustlala deku, kterou jsem urovnala na kraj pohovky. Potom jsem se rozespale vydala k televizi. Moje ruka slepě šmátla ke flešce. Vytáhla jsem svou zelenou hračičku která byla plná seriálu Doctor Who (můj miláčšek - jo jo, má to být milášek ale miláčšek je originální) a vydala se po schodech do svého pokoje. Když jsem šla po schodech, s těží jsem cítila nohy, neboť jsem si připadala že mám hlavu oddělenou od těla. Nevím jak se mi to povedlo, ale dostala jsem se do pokoje. Sundala jsem si župan a dala ho na židli která je vedle psacího stolu, uklidím ho zítra. V pyžamu jsem vešla do své soukromé koupelny. Matně jsem si uvědomila, že jsem si vzala do ruky kartáček a začala si čistit zuby. Zatím co jsem si je čistila, věnovala jsem pozornost tekoucí vodě. Jo, byla jsem tak trochu mimo. Když jsem se znovu probrala ze zasnění, vyplivla jsem zubní pastu a vypláchla si pusu. Když už jsem se rozešla do svého pokoje a náramně pohodlné postele, zavadil můj pohled o malé zrcátko. Vypadala jsem děsně. Měla jsem zarudlé oči a kruhy pod očima tak velké, že jsem se v obličeji vůbec nepoznávala. Jinak jsem měla světlou pleť a černé rovné vlasy na ramena. Jo, a taky rovná ofina. Vypadala jsem jako egypťanka. No, já jí jsem. Tedy, mamka alespoň tvrdí, taťka jím byl. Já ho nikdy nepoznala. Zdrhnul než jsem se narodila a nechal nám tu kupu peněz. Mimochodem, radši bych aby byl tady on, než ty peníze. Jediné, co mi nechal přesně nasměrováno na mě, bylo jméno. Esther jsem se nechala přejmenovat před dvanácti lety. On mi dal jméno, díky kterému mi zajistil, že jsem ve školce byla jako páté kolo u vozu. Vůbec to není tak, že bych byla nějaká divná nebo tak něco, ale prostě lidé zjistí že máte nezvyklé jméno, divnou nemocnebo se jakkoli lišíte od odsatních a vykopnou vás z kolektivu. Takže, až do pěti let jsem se jmenovala Eset. Povzdychla jsem si a vrátila jsem se do pokoje. Už jsem pomalu ani nevnímala, jak jsem si lehala do té pohodlné postele…

Znovu začal ten divný sen. Byla jsem na poušti v Egyptě. Já jsem věděla, že jsem v Egyptě. Chvíli jsem se rozhlížela po poušti, hledala něco nebo někoho, co mi potvrdí že je to sen, že jsem se úplně zbláznila, že se už nikdy nevyspím a že jsem zralá na psychiatra. A potom začalo všechno kolem mě černat. Ztuhla jsem. Kolem se začaly plazit temné šlahouny. Chci se probudit. Chci se probudit. Chci se probudit! Škemrala jsem v duchu. Tentokrát to bohužel, nezabralo. Jeden šlahoun temnoty se prohnal kolem mě. ,,Tentokrát se neprobudíš." Zašeptal nějaký hlas. Najednou se šlahouny temnoty začaly zhmotňovat, nabývat jakýsi tvar. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila co vlastně vidím. Přede mnou stál obrovský černo černý šakal. ,,Nemůžeš se probudit. Teď už ne." Šakal byl vyšší než kůň a velice mohutný. Upíral na mě své temně černé oči, černé jako… jako smrt. Bohužel, tomu jsem až tak velkou pozornost nedávala. Spíš jsem ostražitě sledovala, jestli se mi černý šakal nerozhodne ukousnout hlavu nebo něco takového. Šakal pokračoval: ,,Nemůžeš se probudit, protože nesmíš. Dosti mě překvapilo, že jsi Morfeusovu kouzlu odolávala tak dlouho, Eset." Tak zná moje bývalé jméno, no fajn. Začíná to být horší a horší. A navíc, tohle se nemohlo odehrávat v mojí hlavě, ne? Na to je moje představivost příliš krátká. Zajímalo by mě, že jestli je tohle skutečnost, mžtu tu i umřít? Hmm... ,,Nemusíš se bát, Eset..." řekl šakal. ,,Esther," Když jsem to řekla, nejradši bych sama sebe kopla do kolene. Proč ho sakra dráždím? Přerostlý pes se zamračil. ,,Prosím?" otázal se. Fajn, má vychování. ,,Jsem Esther," vykoktala jsem nejistě. Fajn, ukousne mi hlavu. Já to věděla. Proč nemůžu být pět minut zticha? Šakal se trpělivě posadil. ,,Jsi Eset," Podal na to jméno zvláštní důraz, ,,a jsi tak pojmenována po tom, kdo mě vychoval." To už jsem automaticky vrtěla hlavou. ,,Ne, já jsem Esther. Je mi sedmnáct let a můj táta zdrhnul když..." zarazila jsem se. ,,Táta..." vyvalila jsem na trpělivého čokla oči. ,,Ne, ne, ne. Ty nejsi můj táta! Můj táta byl Egypťan, né kůň... nebo, šakal. Nebo pes či co. Ty nejsi můj táta." Zavřela jsem oči a přemýšlela. Potom jsem je zase otevřela a vítězoslavně se usmála. ,,Ty jsi jen mimozemštan! Nějaký velký pes z nějaké planety z Doctora Who!" Zasmála jsem se. ,,Dobře, dobře.. měla bych už s ním přestat... přísahám že už se na něj nebudu dívat, OK?" Další výbuch smíchu. Ale čím více se na mě šakal díval, jako bych se zbláznila, tím míň jsem se smála. ,,Ty jsim můj táta, viď?" zeptala jsem se. I když jsem to říkala, moje mysl to z půlky odmítala. Nechtěla si to připustit. Šakal na mě upřel jedno ze svých, černo černých a až moc inteligentních očí. ,,Ano. Jsem Anubis, egyptský bůh smrti." Dal mi chvíli na urovnání myšlenek (a že mi to trvá). Potom, když jsem zase mohla mluvit, jsem řekla: ,,Ale ty jsi mluvil o Morfeusovi, ten je... " začal se mi přehřívat mozek, ,,z Řecké mytologie, ne?" Šakal přikývl: ,,Ano, to je. Ale když jsou Egyptští bobové, proč by podle tebe neměly existovat i Řečtí?" V tuhle chvíli jsem si připadala jako pitomec. ,,Egypťané si také mysleli, že já jsem bohem mumifikace, což nikdy nebyla pravda. Jsem bůh smrti. Otevírám bránu mrtvým a dohlížím na to, aby za mnou každý jednou přišel. Jen tobě, Eset, dcero má, jsem ji navždy uzavřel." Když to taťka dořekl, byl to zajímavý poznatek. A tomu jsem už nevěřila vůbec. ,,Takže jsem nesmrtelná?" zeptala jsem se nejistě. Otec (to mi nepřipomínejte, už tak pro mě bylo těžké ho takhle označovat) přitakal: ,,Ano. Ale je to dar i prokletí. věčný život nese spoustu bolesti a smrt přátel i rodiny. Proto, aby pro tebe nebylo toto břemeno tak obtížné, ti dám něco a někoho, kdo ti pomůže ho nést." Po jeho slovech jeden šlahoun temnoty kolem jeho hlavy také nabral tvar. Začal se vlnit a svíjet. Za chvíli, že černého nic, přede mnou ležel maličký šakálek, stejně černý jako Anubis, ale velký jako kotě. A vedle šakala ležel drobný, světle modrý amulet se tvarem šakala a podivuhodný luk se šípy. ,,Toto je Akil, tvůj černý patron. Akil znamená inteligentní, na to nezapomínej. Rozumí většině věcí více než jakýkoli smrtelník a bude pro tebe vždy útěchou. Bude tě doprovázet po zbytek věčnosti." Řekl Anubis s Akil, jako by svou inteligenci chtěl neúspěšně potvrdit, kýchl. ,,Tento luk, " pokračovat Anubis, ,,je jeden z nejlepších Egyptských luků. Moderní doba do této chvíle neví, z čeho je staří Egypťané vyráběli a nikdy na to nepřijdou - při plném nátahu jsou tětiva a konce luku v takovém úhlu, že po výstřelu prostřelí i nejtvrdší ocelové brnění. Tyto luky se liší od jiných tvarem a dráhou šípu po vystřelení. Šíp poletí do dvaceti metrů rovnou cestou, ale potom začne nepřirozeně rychle klesat. " Podívala jsem se na luk. Opravdu měl zvláštní tvar, a mě se moc líbily ty jeho barvy. Luk byl propracován zářivě žlutou, tyrkysově modrou a travnatě zelinkavou barvou. ,,Můj poslední dar tobě je můj amulet." Promluvil znovu bůh smrti. ,,Je to posvátný amulet ze zlata a živce. Stejný našli v hrobce faraóna Tutanchamóna. Ale tento je vzácnější. Nos ho a půjdeš s mým požehnání." Podívala jsem se na Anuba a potom na mé dary. ,,Děkuju," řekla jsem, ,,vážím si toho." Klekla jsem se a vzala do ruky luk a šípy. Chvíli jsem si je těžkala v ruce. Potom jsem si vzala modrý amulet. Jakmile jsem se ho dotkla, od konečků prstů se mi ve vlnách do celého těla rozneslo teplo a energie. Zahnalo to veškerou ospalost za poslední týden. Amulet jsem si prohlížela déle, prohlédla jsem si ho ze všech stran. Když jsem si ho tak prohlížela, maličký Akil se ke mě došoural a začal mi černým čumáčkem šťouchat do nohy. Zasmála jsem se. ,,No jo, ty můj malej chytrýsku," podrbala jsem ho za ušima. Potom jsem vstala a všimla si smutného obličeje v Anubových očí. ,,Jsem starý, velmi starý. A novému věku nerozumím. Ty jsi tu, abys zabila Suteche, pána temnoty a chaosu." Překvapující slova která vyšla z Anubových úst ke mě dolehly jako rána bičem. ,,Suteche? Ale... nebyl zabit?" Anubis sklonil hlavu. ,,Lidské mytologie jsou v rozporu s realitou. Ano, Sutech zabil Usira. Ale když ho chtěl Hor, syn Eset, pomstít, Sutech zvítězil." Aha, tak nic. Nikde už neexistuje happy end! ,,A... co to má společného se mnou? Vždyď to už je x let dozadu, ne? Proč se doteď nic nestalo? Anebo jinak... Co se stalo?" Zeptala jsem se. ,,To je dobrá otázka, "přikývl Anubis. ,,A má to prostou odpověď. Sutech se dlouhou dobu schovával na pozemském světě. Teď ale zavraždil Eset." To mě celkem překvapilo. ,,Chce povraždit všechny bohy. Tím se stane nejvyšším a nastolý opět Egyptský věk, jako král světa. Ale to se stát nesmí. Vše má svůj čas, země se musí vyvíjet." Řekl zamračeně bůh smrti. ,,A já ho mám zabít," odtušila jsem. ,,Páni, já jsem jako Doctor!" Zaradovala jsem se ironicky. Anubis zavrtěl hlavou. ,,To není přesné. Ty jsi silnější." Podívala jsem se na Anuba. ,,Ty znáš Doctora Who?" zeptala jsem se překvapeně. Akil mi mezitím cupoval nohavici, ale mě to bylo jedno. I když to byl skutečný rozhovor, pořád jsem na sobě nemohla mít pravé oblečení. ,,Znám co ty. Teď jsem ve tvé mysli. Osobně na tento svět vstoupit nemohu, nesmím už víckrát opustit zemi mrtvých." Odpověděl na mou otázku Anubis. Páni, tenhle pejsek umí lidi zaskočit. ,,Víckrát? A kdy to bylo poprvé?" zeptala jsem se, i když jsem už věděla odpověď. ,,Před sedmnácti lety," řekl Anubis. Chvíli jsem nad tím přemýšlela. ,,A proč nesmíš vstoupit na zemi? Totiž, slovo nikdy má velký rozsah." Anubis přikývl. ,,To máš pravdu, ale já žiji v říši mrtvých. Prakticky vzato jsem mrtý. Otevírám bránu duším a seznamuji je s posmrtným životem. Jakmile opusím říši mrtvým, i jen na zlomek vteřiny, řše mrtvýh se zhroutí a duše začnou bloudit. Každou vteřinu život zaniká, ale zároveň nový vzniká. Ani teď nejsem zcela úplně ve tvém snu, jen částí svého podvědomí. Mé tělo dále otvírá bránu mrtvým. Před sedmnácti lety jsem byl povinen splnit jeden úkol. Už tenkrát jsem málem nedorazil k branám života včas, ale to je příběh na příště." Anubis vstal. ,,Tvůj úkol: najdi bohyni Athenu, má zbraň kterou je možné usmrtit nesmrtelného Suteche. Potom tě vyhledám a řeknu co máš dělat dál." Začal se rozplývat do šlahounů temnoty. ,,Ne, počkej!" křikla jsem za ním. Ignoroval mě. ,,A Esther, udělej pro mě tu věc, a ponech si jméno Eset, ať všichni vědí že přicházíš v mém jménu." A Anubis se rozplynul. Všechna temnota zmizela a na mě dopadlo oslepující světlo. Tak jsem si přivykla tmavé barvě, že mi div nespálilo oči. Já, Akil (teď smutně vyjící) a mé dárečky jsme osaměly. ,,Slibuju..." zašeptala jsem do prázdn a lehce si při tom připadala jako blázen.. Potom se do mě opřela písečná bouře.

Probudila jsem se a spadla z postele, rovnou na scé dárky od Anubise. Důkaz, že se to opravdu stalo. Akil seskočil z postele rovnoumě na hlavu. ,,Jau! Akile, dávej bacha..." Rychle jsem po něm hmátla, protože mi malý šakal začal drápat vlasy. Když jsem si ho sundala z hlavy, a podívala jsem se mu do očí, pochopila jsem jaký je rozdíl mezi Akilem a Anubem. Anubis, měl černo černě temné oči, kdež to Akilovi oči byli veselé a hráli všemi barvami duhy. Usmála jsem se na Akila, který otevřel drštičku a vyplázl jazyk na stranu, takže mi ukázal šakalí úsměv. Ihned mi zase vlezl na mysl Doctor Who a jeho plechový pes. Jo, jsem divná. Chvíly jsem Akila drbala za ušima. Potom jsem ho ale zvedla z studené podlahy a vstala. Už bylo ráno a oknem sem dopadalo mnoho světla (v té rozespalosti jsem ho ani nezatáhla). Ihned jsem vzala ze země do volné ruky svou zelenou peřinu který spadla se mnou a ustlala jsem si postel. Nakonec jsem vzala svého nejoblíbenějšího plyšáčka hafíka Rickyho - ten má jen tak náhodou béžovou barvu s čeným srdíčkem na oku - a postavila jsem ho na zelený polštář. Vzala jsem do ruky Anubovi dárky a postavila je na psací stůl vedle černého notebooku, včetně Akila. Akil začal vrtět ocáskem a zvesela štěkl. ,,Ššš... Ššš... Sklapni!" Tišila jsem ho. Akil se zatvářil ublíženě. ,,No tak, nemůžeš si tu jen tak štěkat." Napomenula jsem ho. ,,Anubis říkal, že jsi inteligentní, tak klídek, jo?" Řekla jsem mu. Akil se na mě chvíli koukal svými veselými očkami bary duhy. Chvíly jsem myslela, že nic nechápe a já si tu jako blázen povídám se šakalem. Do, pro mě nekonečně dlouhé době rychlím, ptačím pohybem kývl hlavou a schoulil se do klubíčka. Usmála jsem se. ,,Šikula," pohladila jsem ho a vrhla se do koupelny. Potom, když už jsem za sebou zavřela dveře, jsem si uvědomila že poslední dobou zapomínám a základní věci. Protočila jsem oči a s povzdechem jsem se vrátila do pokoje pro oblečení. Když jsem dorazila k velké, tmavě hnědé skříni, vytáhla jsem tepláky a tričko. Na to jsem se konečně dostala do koupelny (nejdřív jsem se ujistila že dárky a Akil jsou pořád tam a že to nebyl jen sen či co). Chtěla jsem si dát jen rychlou horkou sprchu. Bohužel, krátká sprška se proměnila v půlhodinové přemýšlení. Pod teplou vodou my to vždy myslí nejlépe. Urovnala jsem si všechno v hlavě. Takže... Já, Eset (vzala jsem si Anubovo přání k srdci), se musím vydat k bohyni Athéně, která je bůh ví kde. Dostanu od ní nějakou zbraň, o které ani nevím jak vypadá, a zabít s ní nesmrtelného boha. Když se mi no nepovede, bohové umřou a mě asi zabijí taky. Zapoměla jsem na něco? Jo, jsem jenom holka a je mi sedmnáct let. Jak to mám udělat? Zatočila jsem kohoutkem a voda na mě přestala stékat. Chvíli mi ještě trvalo, než jsem se oblékla, vyčistila zuby a učesala se. Nakonec jsem vyšla ven z koupelny. Akil ležel na tom samém místě co před tím, a když mě uviděl, začal vrtět ocáskem. Oplatila jsem mu jeho šakalí úsměv svým úsměvem. Vzala jsem si luk, který jsem si hodila přes rameno a barevný toulec s žlutými šípy jsem si hodila na to druhé. Anobův amulet jsem si dala do kapsy u tepláků. Jakmile jsem se ho dotkla, po těle se mi rozletělo známé teplo a příval energie. S povzdechem jsem si sedla na postel. A teď to nejhorší. Co řeknu mamce? ,Čau, mami! Zjevil se mi taťka. Vědělas že je to šakal a Egyptský bůh smrti? Jo, a musím už jít. Kam? No přece zachránit svět!' Pravděpodobně by zešílela. Najednou Akil vyskočil a dopadl před dveře, kde se rozštěkal podobně jako pes. ,,Akile, ššš!" Sykla jsem na něj a rychle vstávala. Akil mě ignoroval, štěkal dál. Rychle jsem k němu vyrazila, ale jakmile se pohla klika od dveří, stuhla jsem na místě. Dveře se rozletěly a v nich stála máma, oči vytřeštěně upírala na černého šakala. ,,Anube!?"


http://dmfa.katbox.net/wp-content/uploads/sites/15/2013/03/comic-previous.pnghttp://projectzero.katbox.net/wp-content/uploads/sites/14/2013/03/comic-archive.pnghttp://dmfa.katbox.net/wp-content/uploads/sites/15/2013/03/comic-next.png

Lidi, ujasníme si to...

23. září 2013 v 20:27 | Alea Gatch
.
.
.
.
(celý článek -klik- )

Kapitola 3

12. září 2013 v 14:38 | Alea Gatch
Kapitola 3 - Alea

Kolem nás to zasvištělo a já dopadla na zadek. Tvrdě. Zamručela jsem a rozhlédla jsem se kolem sebe. Vedle mě stály Cwitch, Alisa a Tricany. A vedle mě, k mému překvapení, seděli Kiri a Shelby. Zamrkala jsem. ,,Co tady děláte!?" Vykřidla jsem. Kiri a Shelby se na mě ani nepodívaly. Civěly před sebe. Podívala jsem se směrem kam se dívaly oni. Před námi na nás civělo snad dvacet Gnaxů. Jakmile jsem se na ně ale podívala, ihned se všichni dali do pohybu. Dva přiskočili k našemu trojlístku a pomohli nám na nohy. Další dva zahrnuly Tricany se Cwitchem horou otázek a zbytek něco zapisolvalo nebo začalo psát na velkých počítačích před sebou. A všichni v místnosti byli oblečení. Teda krom mě, Kiri, Shelbyho a Alisy. Pšispěchala ke mě jedna Gnaxí holka, ne o moc starší než já. A děla děsné růžové šaty. Takové křiklavé, zrovna v té barvě kterou já nesnáším. A v rukou držela jednen další složený černý oděv. ,,Ahoj, já jsem Ziriiza, doufám že budeme kamarádky." Řekla, vstiskla mi do rukou černý oděv a odtančila pryč. Zamrkala jsem. Tahle holka je divná, a ihned jsem se rozhodla že ji nebudu mít ráda. Potom jsem si ale uvědomila že na mě všichni civý a rychle jsem se nasoukala do černého oděvu. Nebyl tak špatný, byl tako Tricanin. Úplně čený, dlouhé rukávy a nohavice, vše těsně připlé k tělu, jako bych na sobě nic neměla. Rychle jsem přešla k Shelbymu a Kiri. Ti už cověli jen na mě. ,,Co vás to skara napadlo, že si sem jen tak skočíte?" Zkoušela jsem zmírnit hlas, ale neúspěšně. ,,Říkala jsem vám, že máte zůstat doma!" Kiri zavrtěla hlavou. ,,Nejsi moje máma." Řekla rozhodně. Podívala jsem se nasupeně na ni. ,,Jo, nejsem. A vaše máma, teď asi umírá strachem a žalem. To je vám Rain tak lhostějná?" Kiri vystřeštila oči a potom zahanbeně sklonila hlavu. Podívala jsem se na Shelbyho. ,,A ty," začala jsem a stoupla si těsně k němu, takže musel couvnout. ,,Co přimělo tebe sem jít?" Shelbyho můj tón vyděsil. Vnímala jsem, že na nás všichni vysí pohledy, ale bylo mi to fuk. Ať mají ti dva hezky ostudu. ,,Nemohl jsem tě nechat sem jít samotnou," zašeptal. ,,Tak ses rozhodl nechat samotnou Rain." Odtušila jsem. To vůbec nebyla pravda. Jeho ani Kiri tahle možnost ani nenapadla. ,,Ne," zašeptal a sklonil hlavu taky. ,,Takhle jsem to nechtěl." ,,Tak si sem vůbec neměl chodit. Postarám se o sebe sama." Odsekla jsem. Potom jsem se od nich otočila a zamířila rovnou k Tricany. ,,Tak, co se teď ode mě očekává?" zeptala jsem se jí. Tricany naklonila hlavu. ,,Nastoupíš na výcvik. " řekla. ,,Jaký výcvik?" Zeptala jsem se Tricany. Tricany si povzdychla a začala vysvětlovat: ,,Výcvik, luk, šíp, meč, disk, učení... Chápeš?" K proslovu přidávala ukázky gestem ruky. Vzdychla jsem. ,,To chápu, já myslela že ten vývcik mám za sebou." Řekla jsem. ,,Umím s to s lukem, dýkami a mečem." Řekla jsem.

Rozepsané!!!

Vampire Conuntry

5. září 2013 v 21:41 | Brass
Tohle psala moje kámoška Brass. Je jí jedenáct let, a miluje upíry. Tak prosím, řekněte mi jestly chcete aby taképsala na můj blog stále? Podle mě je to super pisálek, ne?
Sledovala jsem malou skupinku lidí. Jedna holka, jedna prostitutka (prostitusky už ani neberu jako ženy) a čtyří chlápci. Samozdřejmě byly tři hodiny ráno, v jiné hodniny nelovím. Přeskočila jsem z pětipatrové střechy domu na balkón třípatrového domu vedle. Samozdřejmě, dopadám s minimálním nárazem, jako kočka, takže to neudělalo žádný hluk. Skupinka se zastavila a začala hlasitě klábosit. Všichni byli opilý, táhl z nich alkohol až sem. Skupinka se začala nahlas smát. Tohle bude asi nadlouho. Kecla jsem si do dřepu a vyčkávala. Asi po deseti minutách se skupinka rozdělila. Prostitutka a tři chlapi zahli za ulici a se smíchem se belhaly někam do háje. Mě nezajímali. Holka s chlápkem se vydali opačným směrem. Seskočila jsem z balkonu na chodník. Začala jsem je sledovat ze stínu domů a stromů. Dokážu se stíny splynout aby mě lidi nevyděli ani kdyby šly hned vědle mě. To se hodilo často. Ale čím déle jsem je sledovala, tím více jsem si uvědovala, co má muž na mysly. Když se dlouho soustředím na určitého člověka, zchycuju střípky, fragmety, z toho co si lidé myslí. Tahle holka si myslela že jí muž miluje. Že k nípůjde domů a třeba se s ní i vyspí. Ale tenhle chlápek myslel na něco jiného. Teď když jsou ostatní pryč, nestojí mu v cestě nic. A proč by tuhle holku neměl znásilnit? Vždyť to už tolikrát udělal. Zrychlila jsema dostala jsem se k nim blíže. Chvíli jsem je ještě sledovala temnými ulicemy města a potom jsem je nepozorovaně přeběhla a zabočila do uličky. Když šel páreček kolem té ulice, zaklepala jsem nehtem na okap. Oba se rychle otočili směrem kde jsem byla já, žena vystrašeně, muž nahněvaně. ,,Co to bylo?" Špitla žena muži do ucha. Něco co by člověk neslyšel ani kdyby stál vedle nich. Daší důkaz že nejsem člověk. ,,Nevím, počkej tady." Řekl mnohem víc nahlas muž a vyrazil mím směrem. Když byl ženě z dohledu, vytáhl pistoli. ,,Kdo tu je?" zavrčel. ,,Vyleste!" Vykročila jsem ze stínů před něj. Zamkal. Věděla jsem jak mě lidští muži vidí. Krásná hnědooká tmavovláska, která se jakoby vynoří ze stínů, a která je nepřirozeně bledá. Muž zavrtěl hlavou a vztekle na mě zamžoural. ,,Vypadněte odsud!" Sykl a zamával pistolí před sebou. Na to jsem nedbala. Šla jsem rovnou k němu. ,,Ná nelžu! Vystřelím!" Vykřikl. Když jsem byla sotva tři kroky od něj, vykopla jsem jednu nohu vysoko do vzduchu. Pistole mu vyletěla z ruky. Vyděla jsem jak dopadla na střechu třípatrového domu o ulici dál, ale pro něj byla prostě pryč. Zamrkal. ,,Jak..." Chytla jsem ho za límeček a přitáhla jsem ho k sobě. ,,Gary." Řekla jsem ledovým hlasem. Jeho jméno jsem uslyšela v hlavě ženy, která o něj začínala mít strach. Ironie. Gary se mi pokusil vyškubnout, marně. Usmála jsem se. ,,Vystřelíš Gary?" Gary zbledl. ,,Vy jste satanáš." hlesl. Usmála jsem se. ,,Ne Gary. I když jsi blísko. Před třemi sty lety jsem potkala jednoho anglického císaře který řekl totéž. Ale ty přece nevěříš na Satanáše, že ne?" Zeptala jsem se. ,,Ne." zašeptal. Olízla jsem mu krk. ,,A věříš na upíry?" Je to neuvěřitelné, ale rozplakal se. ,,Ne." ,,Ale notak, musíš věřit v něco hrozivého, jinak by jsi nebyl tak rozčilený." Proud slz se změnil v řeku. ,,Nechte mě jít, prosím." Smutně jsem potřásla hlavou. ,,Obávám se, že to není možné, i když jsi řekl prosím." Naklonila jsem se blíž k němu a otevřela jsem pusu. ,,Já mám přítelkyni!" Vykřikl. Zarazila jsem se. ,,Gary, ta věta má znít: mám ženu a dvě děti. Ten Alglický císař měl deset dětí, ale protože měl zároveň tři ženy, nebyla jsem nakloněna ke schovívavosti. A stejně, ty přítelkyni nemáš. Já tovím." Zabroukala jsem. ,,Prosím!" Vykřikl. ,,Já nechci umřít!" Dala jsem mu pusu na krk. ,,Tak ses neměl narodit." A zakousla jsem se mu do krku.

Kam dál